SEN
Mám
pro radosti slabost.
Vždyť jsou jak černé perly
v korálcích našich dní.
Udělal jsem si jednu
a utekl do svého snu.
Je ručně hnětený. Vlastníma rukama,
bušícím srdcem možná. Snad.
Cítím v něm vůni žen a heřmánku,
to pro krásu dětství a sílu zapomnění.
Taky cedr,
pro první lásky jepičí.
Toulám se v něm a potkávám sám sebe
na tobogánu nadějí.
Dotýkám se věcí
a kradu jim jejich smích.
A nad tím vším mí bohové,
co dávají mi sílu.
Všechno je tu rychlejší než v životě
a život je zde taky jenom sen.
Sen umírá a věci se rodí.
Skleněný!
J. Doležal
